Anotace:
Předmluva [vydání 1987] Zdálo se, že z pasti už není úniku. Na 400 000 spojeneckých vojáků se 24. května roku 1940 stáhlo na pobřeží Flander nedaleko francouzského přístavu Dunkerque. Tanky Hitlerovy postupující armády byly deset mil odtud. Vlastně už je od nich nedělilo nic. Přesto se nakonec podařilo spojenecká vojska z pasti zachránit. Přesně za jedenáct dnů poté, 4. června, bylo víc než 338 000 vojáků evakuováno do Anglie v jedné z největších záchranných operací všech dob. Byl to jeden z důležitých momentů druhé světové války. "Pokud bude anglický jazyk žít", napsal deník New York Times, "bude slovo Dunkerque vyslovováno s úctou." Snad je to nadsázka, ale v každém případě slovo i událost obstály ve zkoušce času. Pro každého Brita je Dunkerque symbolem velikosti ducha a ochoty obětovat se pro společnou věc. Pro Američana znamená slovo Dunkerque malé čluny, příběh paní Miniverové, povídku o sněžné huse, útěk po moři. Pro Francouze znamená Dunkerque hořkou porážku. Pro Němce navždy promeškanou příležitost. V každé z těchto asociací je nepochybně část pravdy, nejdou však k podstatě věci. Obvyklý je pohled na Dunkerque jako na řadu dnů. Správně by měl být vnímán jako série krizí. Sotva byla vyřešena jedna, vystřídala ji další podle stále se opakujícího vzoru. Ze všeho nejdůležitější bylo v Dunkerku kolektivní rozhodnutí lidí této sérii krizí nepodlehnout. Z tohoto hlediska je Dunkerque především vzrušující připomínkou lidské schopnosti uchopit věci za pravý konec, improvizovat, překonávat překážky. Stručně řečeno je trvalým pomníkem nevyčerpatelné životaschopnosti lidského ducha.

Obsah: