Anotace:
Nad Rabelaise a Montaigne francouzská renesance nevydala osobností výsostnějších a důsažnějších trvalostí a světovou rozsáhlostí vlivu. Rabelais představuje její radostný a důvěřivý počátek, bujné štěstí evropského člověka, setřásajícího pouta dogmat a autorit; Montaigne je výrazem její zralosti, zamyšlené vrcholné chvíle, kdy pozbyla svých optimistických iluzí, a svobody myšlení, svého největšího výboje, používá k studiu člověka samého, lidské přirozenosti a jejích individuálních i sociálních možností a mezí. Je představitelem jejího zvnitřnění. Aby vyjádřil svoje poselství tolerance a laskavého skepticismu, svou mravní moudrost (spíš než svou filosofii), vytváří si Montaigne svérázný útvar literárního eseje: nazývá tak nehledanou, prostou, přirozenou rozprávku, předem nekonstruovanou, nedbající pravidel řečnické rétoriky ani filosofického diskursu, řízenou výhradně svobodným pohybem nelíčené osobní myšlenky a usilující spíš o jadrnou konkrétnost autentického mravního stanoviska než o souvislost a úplnost filosofického systému. Esejů složil a vydal Montaigne tři knihy, vnutily se rázem domácí i zahraniční čtenářské pozornosti, a počínajíc osmnáctým stoletím, "věkem tolerance", náležející mezi nejproslulejší a nejvlivnější díla světového písemnictví. Český čtenář poznal z nich pouze nepatrnou ukázku v starším útlém výboru Ottovy Světové knihovny. Máme za to, že se mu zavděčíme a zároveň vyplníme trapnou mezeru naší překladové literatury přítomnou knihou, která z Montaignova nesmrtelného díla pojala a vybrala všechno podstatné. (obálka 1966)

Obsah: