Anotace:
Donské povídky vznikaly v půli 20. let, tedy pod dojmem poměrně ještě živých prožitků mladého, začínajícího autora (Šolochov se narodil na Donu r. 1905). Z povídek často až nemilosrdně drastických nepromlouvá pacifista či moralista, ale umělec, který s bolestí zjišťuje, jak tragický je osud člověka. U Donských povídek lze dokonce mluvit o osudovosti, podtržené navíc obrazy stepní životaschopné přírody. V dalších dílech tento fatální rys mizí, tragické se stává v pravém smyslu lidskou kategorií a nabývá humanistického obsahu. Platí to zejména u Osudu člověka a samozřejmě o Tichém Donu, kde můžeme filosofický rozměr Šolochovovy tvorby sledovat při jeho zrodu. Proto ona díla nepůsobí tak tíživě a bezvýchodně jako většina z Donských povídek; naopak, jejich zlidštěná tragičnost v sobě skrývá paradoxně naději. Tuto kvalitu Šolochovova umění, zhodnocenou Nobelovou cenou r. 1965, nevystihne žádný citát, ale určitě o ní nezapochybuje vnímavý čtenář.
[Doslov Jaroslava Žáka, MF 1967 - zkráceno]
Obsah:
|