Vyhledávání       Obchodní podmínky       Nápověda
 
Antikvariát
ISIS
 
Prodáno - Teringl, Karel, 1893-1967:
Desátá rota pod Kazaní


Teringl: Desátá rota pod Kazaní, 1935 Otakar Vaněk, Praha 1935       Edice: Knihovna časopisu Vojenský svět č. 3

Rozsah: 271, [1] s., [3] s. mp. příl.    Formát: 19,9x14,0
Popis: Slepá převazba, velmi dobrý stav. (95%)

Cena: 200 Kč

Nakladatelské údaje:



Anotace:
Úvodem [1935] Města Kazaně na Volze v Rusku dobyly dva prapory 1. střeleckého pluku Jana Husi s částečnou ruskou a jihoslovanskou pomocí ve dnech 5., 6. a 7. srpna 1918, vypravivše se na lodích ze Simbirska vzhůru proti Volze. Bylo to v době, kdy bylo rozhodnuto na naléhání a prosby demokratických živlů ruských i na doporučení zástupců dohodových států zřídit na Volze frontu proti centrálním mocnostem a ovšem také proti bolševickým vojskům. Kazaně dobýt se podařilo poměrně dost snadno. Nehledíc na obrovskou válečnou kořist a zlatý poklad ruské veleříše v ceně 600 milionů zlatých rublů, jehož se československé vojsko zmocnilo, nikoliv ovšem pro sebe, byl i mravní úspěch z dobytí Kazaně veliký. Šlo však o to, jakˇmá malá hrstka Čechoslováků udržet a nezbytně i rozšiřovat tak velký úspěch, když se vzdálila od své samarské základny přes 300 km a utvořila nakonec jakýsi ostrov v moři bolševiků, kteří museli vynaložit v zájmu svého bytí a nebytí vše, aby kazaňský neúspěch odčinili co možná nejdříve. Odpověď na tuto otázku mělo dát obyvatelstvo kazaňské gubernie a hlavně Kazaňci sami vydatnou pomocí. Tato pohříchu naprosto selhala a Čechoslováci se octli v prudkých, vyčerpávajících bojích, odolávajíce mnohonásobné přesile rudého vojska jen s největším vypětím sil. Nepomohl ani příchod dalšího československého praporu (2. pluku Jiřího z Poděbrad), protože bolševikům přicházely na pomoc denně nové svěží pluky. V hodině největšího nebezpečí si vynutil proti vůli ruského velení velitel československých vojsk u Kazaně plukovník Josef Jiří Švec, aby jeho vojsko mohlo zanechat obrany Kazaně dřív, než bude pozdě. To se stalo 10. září 1918 po pětinedělních bojích, jež vyčerpaly československé vojsko úplně, a když již nebylo žádné naděje na nějakou pomoc. Ani návrat od Kazaně nebyl lehký. Stopadesát kilometrů po blátivých polních cestách musilo urazit naše vojsko, aby dostihlo volgobugulminské trati, na níž mělo své vlaky. Po Volze už to nebylo možné, čekal se každou chvíli i pád Simbirska. Názory na účelnost kazaňské operace jsou velmi různé. Jedni se na ni dívají jako na velkou strategickou chybu, jíž se naše vojsko dopustilo, poslechnuvši rad některých ruských vojenských i politických osobností. Jiní zase tuto operaci tak nezatracují, ukazujíce na její taktický význam. Nescházejí ani hlasy, které kazaňskou výpravu prohlašují jen za neobyčejně smělý, ale zato málo uvážený husarský kousek. Bude úkolem vojenských historiků podívat se na věc důkladněji a zjistit, v čem kazaňská operace porušila původní operační koncepci velitele volžské fronty generála Čečka, jenž považoval za nutné položit těžiště operací na jih (dobýt Saratova, spojit se na jihu Ruska s generálem Denikinem a umožniti tak nejkratší cestu do vlasti), a proč se mu nepodařilo obhájit tento plán, jehož správnost potvrdily pak události z roku 1919. Generál Čeček, pokud vím, připravoval se sám dát odpověď na tuto otázku; bohužel, předčasná jeho smrt v r. 1930 mu v tom zabránila. Jedno však zůstává jisté, že Kazaň málem že nestala se Thermopylami několika set československých vojáků a že nejvíce přispěla k podlomení mravních sil našeho vojska bojujícího v Povolží, názorně je přesvědčivši o marnosti obětí. Říkává se, že kořeny aksakovské tragedie, v níž vyvrcholila mravní krise našeho vojska v Povolží, nutno hledat v Kazani. Je v tom mnoho pravdy. V kapitolách této knihy jsem se pokusil zachytit vzrušené chvíle, jež u Kazaně prožívala jedna z československých rot. Jediný nárok, které si toto malé okénko do tehdejších událostí činí, je, že chce být dokumentem mravního stavu našeho vojska u Kazaně. K jeho zpracování jsem použil úředních i vlastních záznamů. Rekonstrukci mluvy vojáků a všech podrobností mi umožnily dodnes živé vzpomínky, které jsem si nedávno osvěžil a prohloubil v četných besedách se svými spolubojovníky, jimž chvíle ztrávené u Kazaně utkvěly v paměti rovněž nad jiné výrazně. Vždyť na takové chvíle nelze ani zapomenout. Někteří z nich mi zapůjčili i své válečné deníky z té doby. Při zpracování řídil jsem se jen skutečností. Měl jsem pro to tři důvody: jednak jsem nemohl dopustit, aby mi moji spolubojovníci, kteří většinou ještě žijí a které v knize označuji pravými jejich jmény, nemohli vytknout, že skresluji fakta, jednak proto, že chci podat věrný obrázek našeho nového vojáka v boji a přispět tak k jeho poznání. Konečně chci podat dokument, který by osvětlil, jak na kazaňské události reagoval náš voják a proč měly neblahý vliv na jeho mravní síly.


 
  Prodáno