Anotace:
Monarchistická Evropa z roku 1914, v níž existovaly jen tři republiky, se ve dvou následných vlnách zbavila svých trůnů a korun. Roku 1918 vzaly za své říše ve střední a východní Evropě, padl "kaiser", car i císař a král dualistické monarchie a Německo se po abdikaci dvaadvaceti králů a knížat stalo skutečným "hřbitovem monarchií". Rozlehlý prostor od Uralu k Seině pokryly republiky. Monarchie se udržely pouze v hercynských horách na severu a v alpinských na jihu a své postavení si zachovaly katolické Španělsko a Belgie. Druhá vlna se obořila na středomořskou citadelu monarchií a za dunění děl Rudé armády smetla trůny, které ještě na východě zůstaly: králové kompromitovaní kolaborací s diktaturami a spojenectvím s Osou zmizeli ze scény. V Bělehradě, Sofii a Bukurešti se koruny změnily v pohřební věnce. Pozoruhodným způsobem odolaly trůny všem útokům v severní a severozápadní Evropě - v Bruselu, Londýně, Haagu, Kodani, Stockholmu a Oslu. Válečné útrapy neoslabily pevná pouta, spojující tradičně tamní obyvatelstvo a jejich panovníky. Žádný z těchto trůnů se nezakymácel, i když tamní králové a královny utrpěli šok v střetnutí s nacismem a reagovali na německou invazi rozdílným způsobem. Tendence k zániku monarchií v Evropě XX. století nepochybně převažuje a toto pravidlo potvrzuje i ojedinělost restaurace trůnu ve Španělsku - restaurace, která zabránila po smrti diktátora Franka vypuknutí nové občanské války. Evropa už není, co bývala: šest republik na šest království, případně čtyři protestantští králové versus dva katoličtí. Co však na tom záleží? Nespojujme s odchodem králů nostalgické vzpomínky či výčitky dějinám, ale spíše připomínku skvělé minulosti. Jen pak budeme moci připojit nezaujatě a upřímně svůj hlas k tradičnímu zvolání: "Králové jsou mrtvi! Ať žijí králové...!" [obálka 1994]

Obsah: