Anotace:
Pražské "kněžky lásky", ale i počestné paničky, lékařky, právničky, hokynářky, "panenky", stejně jako pařížské grizetky a loretky, dámy a dámičky, provázené titulárními rady, ctihodnými úředníky, hokynáři, studenty, "českými jinochy", italskými gondoliéry, ale i žebráky po pražských uličkách, pařížských bulvárech, benátských lagunách, hotýlcích, hospůdkách a krčmách - to jsou postavičky a figurky, kterými zalidnil jeden z prvních českých reportérů 19. století své fejetony, reportáže, causerie, entrefilety a tak dále... Jan Neruda (byť často pod tlakem životní nutnosti) položil po bok své básnické a prozaické tvorby novinářskou profesi a pozdvihl ji na uměleckou výpověď o světě. Proto ani dnes nemá pro nás jen dokumentární hodnotu jako mnoho jiných dobových efemerit. Nejen český, ale i evropský (a koneckonců i orientální) životní styl minulého století odhaluje před námi svou skrytou povahu, třídní rozpory a společenské pozlátko s oprýskaným rubem, neboť i politika se dělala v ložnicích, láska na ulici a takzvané umělecké hodnoty v lóžích a galeriích divadel pomocí koupené klaky. Vedle jímavých a snad i sentimentálních obrazů podmínek lidské bídy (protože v jeho době nezměnitelných), pronikl Neruda ostřím své kritiky, ironie a hloubkou svého pohledu až k samým kořenům buržoazní společnosti. Po stu a více letech vnímáme jeho zprávy a depeše jako intimní dějiny doby. A její svědek si nás podmaňuje svou výpovědí zejména proto, že jako skutečný umělec usiloval, aby jeho svědectví bylo co nejpravdivější, a tedy i trvalou pamětí příštích pokolení. [obálka Československý spisovatel 1983]

Obsah: