Anotace:
ÚVOD Vzrušující zápas černých s bílými, který se rozehrál ve východní části Afriky, je jistě středem pozornosti celého vzdělaného světa. Čtenáři denních novin, zase jako za světové války, sledují vývoj válečných událostí a vyslovují pak své náhledy, nebo svoje odsudky, aniž by si byli jasně vědomi truchlivosti situace nejen na vzdáleném bojišti, nýbrž i salonech evropských diplomatů. Sensační způsob, s jakým referují o konfliktu Italie s Habeší a se Společností národů noviny, zastírá jeho střízlivou složitost. Ano, jde o právo a spravedlnost, svědomí světa se plným právem bouří - avšak jde též o výpočet hmotných zájmů, který ubírá idealismu jeho citový obsah a činí jej neplodným. Ryzí idealismus, vtělený do základů organisace Společnosti národů, by sám o sobě nezvítězil nad imperialistickým násilnictvím a nad vražednou troufalostí moderních fašistických conquistadorů. Habešské kmeny bojují též za zájem velké Anglie - a to je důvod k nadějím, že mezinárodní spravedlnost, na jejích ochranu se vztýčila velmoc, ovládající moře a trhy - na konec zvítězí. Nicméně varoval bych před ukvapenými sympatiemi. Právě tak jako černí a vlasatí bojovníci v Tigre, zasluhují si naší kritiky i velcí a velmi kultivovaní páni v Downing Street. A věnujeme-li již své sympatie národu bojujícímu za samostatnost, zachovejme si náležitou kritičnost při posuzování jeho života a zvláště jeho snah. Nadvláda a podřízenost národů mají mnoho stupnic. Záleží na tom, kterou z nich uznáme za nedůstojnou moderního člověka a za škodlivou spravedlnosti a dobrému vývoji. Národ, ozbrojený méně opakovačkami než oštěpy, avšak silný tvrdošíjnou otužilostí, jaká se může vyvinouti jedině v polárních pustinách nebo v zemi hyen a špatné vody, a kromě toho neobyčejně posílený sebevěodmím polodivochů, kteří již jednou slavně zvítězili nad zdánlivě neodolatelnými muži ze zámoří - utkal se znovu v boji nejen s moderním silným státem, a nejen s jeho hnědými askary - nýbrž s milánskými, římskými a turinskými dělníky, úředníky, obchodními příručími, s vyhladovělými sicilskými sedláky a s kohortami již dávno k boji připravených a nedočkavých černých košil. Tragika zápasu spočívá v otázce, kdo za co vlastně bojuje. Na jedné straně obránci africky-feudálního státu, jejichž přirozenou bojovnost jsme ochotni pokládat za nezištné rekovství - na druhé straně lid, infikovaný myšlenkou o svatém právu silnějšího národa na moc a bohatství. Jménem dvou rozdílných názorů na vlastnictví země, po níž se pohybují, dopouštějí se tisíce mužů hromadných vražd, neboť přesto, že žijeme v pozoruhodné době, kdy je možno zabraňovat válkám též diskusí, zůstávají kulomety, pušky a jiné zajímavé zabíjecí stroje nejjistějším argumentem slabých i silných, napadených i napadajících. Naše rozhořčení na tom nic nezmění. Je to nejen boj o panství, který do věků rozpaloval hněv mužů i národů, k nimž příslušeli, nýbrž současně boj o půdu, které je na naší trvale nešťasné planetě veliké množství. Poštilá úcta k soukromému vlastnictví jednotlivců i k vlastnictví celých národů však je osudovou překážkou spravedlivějšího rozdělení půdy a vlády nad ní. Je skutečně nepochybné, že národové, prodchnutí osvíceností a citem spravedlnosti, by byli schopni panovati nad bohatstvím přírody společně. Ale což jsou takoví národové na tváři tohoto malého, pro ně však nesmírně velikého světa? V habešských horách dochaází za parných dnů i za chladných nocí k uskutečňování hrdinství. Aspoň nás o tom ujišťují válečné zprávy z hlavních stanů obou soupeřících vojsk. Prapory Svobody, Práva, Kultury a Civilisace byly vysoko vztýčeny, aby byl zmírněn a oslaven chrapot umírajících. Prapory na bojištích jsou symbolem reality programů a ideí. Ale jen ty prapory, neboť ve zvířectví bojů jde o realitu jinou, stejně truchlivou jako je ta, s níž přicházejí do styku hyeny a stepní psi, opatrně rozhrabávající písečné hroby, a bez úcty oceňující lahodnost zbytků hrdinských bojovníků. Před vypuknutím nepřátelství prošel světovým tiskem, jako pochodeň stodolou, diktátorův výkřik: "Aspoň jednu vítěznou bitvu!" Bylo to znovuoživení prastarého hlasu lidu, nespokojeného se stavem věcí v amfiteatru. Musí se ukázat krev, aby jeden z národů se cítil spokojeným a pomstěným! Jak mohlo potom rozšafné shromáždění vzdělaných mužů v Ženevě doufat, že se mu podaří uspokojiti válečné běsy klidnou, třebaže důraznou domluvou? Východní Afrika je už půl století velmi bolestným problémem právě proto, že se v ní vyskytl národ, který nebyl ochoten vpustiti do své země cizince za kotel rýže a skleněné cetky. Je to velmi podivuhodný národ, jehož smýšlení o vlastní ceně si nezadá v ničem s učením o dědicích římské civilisace. Na tom vidíme, jak nerovnost kultur může býti v očích jejich nositelů velmi relativní. Středoevropský člověk, jemuž je Afrika tak vzdálena, hodnotí zápas v Africe především s hlediska svojí bezpečnosti. Nemůže se však ubrániti pocitům sympatie nebo odporu při sledování krvavých i diplomatických událostí, v nichž se srážejí zájmy dvou národů a dvou plemen. Cit však není správným korektorem poznatků, vyvážených ze skutečnosti, jejíž znalost je podmínkou nestranného hodnocení. Proto moderní člověk, který není právě učencem nebo politikem, má být souhrnně a stručně poučen o všech problémech a otázkách zneklidňujících svět, třebaže neměly přímého vztahu k jeho zájmům a zálibám. Takový člověk, předmět tisícerých útoků, které naň podniká moderní život, se rád poučí o jakékoli aktuální otázce, stačí-li mu na to jeden večer. Nuže, je-li ochoten, může jeden ze svých večerů věnovati otázce habešské. Za tím účelem jsem napsal toto krátké pojednání. A.L.K.

Obsah: