Anotace:
Na začátku prosince roku 1989 jsem strávil tři dny v Praze, kde demokratická revoluce už byla na sestupu a nastupovala chřipka. V Čechách jsem se narodil a prvních šestnáct let svého života jsem prožil v Kolíně nad Labem, takže jsem se na ty tři dny vlastně vracel domů. Zároveň jsem se ale domovu vzdaloval, protože v té době jsem už devatenáct let žil v Chicagu, a tam se taky narodily moje děti. Nevěděl jsem tehdy, co taková cesta obnáší. A v Čechách jsem brzy zjistil, že toho nevím hodně. V revoluční Praze jsem často nevěděl, jak se mám chovat, a někdy ani co opravdu cítím, a občas jsem dokonce ani nevěděl, kdo vlastně jsem. Nevěděl jsem taky, že nakonec budu o svých zkušenostech v Praze psát, a tak jsem si nedělal žádné poznámky. Stejně bych na ně neměl čas. Byl jsem v Praze na revolučním víkendu, spánek byl mrháním času a sotva jsem se ráno vylízal z kocoviny, už jsem většinou byl zase v lihu, a proto chci, aby tahle knížka byla zprávou o třech smogem zahalených a pamětí poháněných dnech v Praze na konci revoluce, která byla začátkem nové země, a o tom, jak v té proměně pochodili moji známí z dětství. "Všechno je jinak", shrnul prý někdy na počátku sedmnáctého století situaci v Praze rabbi Löw, avšak od času jeho moudrého rabinátu se všechno mnohonásobně zkomplikovalo, proto se ve své zprávě omezím jen na věci, které jsem v Čechách sám viděl a slyšel. Stejně mě mnohem víc než výjevy z dějin a široká geopolitická panoramata zajímají chvíle, kdy tři přátelé u rozviklaného stolu předstírají, že si nevšimli, že jim číšník přinesl účet, a dál si nadšeně vyprávějí matné vzpomínky. [z úvodu 1992]