Anotace:
Dnes je Kawabatovo dílo ve světě i v Japonsku chápáno či spíš značkováno jako výraz poetiky uzavřeného světa. Tím jeho světem je ovšem tradiční Japonsko, ale právě to se i jemu často ztrácí v mihotavé nepostižitelnosti. Co Kawabatu nejvíc upoutává, co ho hluboce zneklidňuje, je ta nepřekonatelná neprostupnost mezi tím, co je uloženo v paměti a co se doopravdy přihodilo, mezi skutečností a představou, mezi různými dobami, mezi živými a mrtvými, mezi lidmi. Kawabata, už jako někdejší teoretik neosenzualistické školy, nerozbírá situace a postavy, ale načrtává je z letmých a silnějších vjemů; za těmi se přitom otvírá ještě hluboký prostor, jenže i ten naráží na meze neproniknutelnosti: v jedné z jeho nejkrásnějších próz o prohrávajícím a umírajícím Meidžinovi, představiteli starých časů a uměleckého pojímání hry go, se za úctu budícím zjevem velmistra nezřetelně míhá ještě jedna jeho podoba, lidská, skoro směšná. Přesto - i přes to křížení dějů a perspektiv - je to novela jednoho kusu. Představa tradicionalistického Kawabaty může být ještě víc otřesena: i v jeho nejdrobnějších prózách najednou ovládne posvátné pole japonské autochtónnosti groteska, pitvorná, málem absurdní. I při své vybroušenosti a zvládnutosti působí jeho próza autenticky, nesynteticky, snad v souvislosti s jeho sklonem k autobiografickému záznamu, a její němé pozadí zřejmě zaplavuje citové vzrušení, stesk a zároveň nejednoznačnost volby. Kawabata také nikde neúčtuje s nikým než sám se sebou. Možná že proto se jeho postava začíná rýsovat tak osaměle. [obálka Odeon 1988]

Obsah: