Anotace:
Důvodů, proč typografický ornament přestal být součástí živé praxe, je mnoho. Mezi ty významné a hlavní patří v první řadě nacionalismus a věcnost, jimiž bylo prodchnuto "hledání modernosti" uměleckými avantgardami v první třetině našeho století. Bezvýhradní důraz na konstrukci a funkci prosazovala v té době vedle architektury zvlášť výrazně právě typografie. Jistě vzbudí údiv a obdiv už množství linek, růžků, rámečků, řadových a kusových ornamentů, dekorativních grafických znaků a symbolů, které grafik Milan Kopřiva shromáždil na následujících listech. Je jich tam asi pět tisíc - a to je ukázka ze vzorníků českých, anglických, amerických, německých a francouzských tiskáren z období 1820-1920. Navíc jde o výběr z typografického materiálu, nabízeného a užívaného převážně tiskárnami novin a časopisů. (Tato doba byla ovšem zlatým věkem ornamentu, a to nejen typografického: umělecký historismus si programově přivlastňoval všechny formální prostředky minulosti, symbolismus a secese byly prodchnuty ornamentálním citem, art déco bylo jejich pokračováním na počátku 20. století.) Protože staré vzorníky jsou dnes vzácným a pečlivě střeženým pokladem několika šťastlivců a nové tiskárenské vzorníky většinou neexistují, nebo jsou omezeny na písmo, bylo by už zveřejnění takového množství typografických ornamentů, jaké je shromážděno zde, nesporně záslužné. Autorovi tohoto manuálu však nešlo pouze o kvantum výtvarně zajímavého materiálu, ale o kvantum živé, o kvalitu, která může být využita dnešními výtvarnými redaktory a typografickými úpravci periodik. Soubor však bude bezesporu zajímavou a poutavou podívanou i pro milovníky krásného tisku, neboť autor nepředpokládá vzorníkově stroze uspořádanou pomůcku, ale přes 220 koláží. Nenalezl jsem lepší označení pro tuto formu, v níž se hodnota svébytného výtvarného činu prolíná s "návodem k použití", s podnětným odkrytím možností, jak využít formálních a obsahových hodnot jako stavebních prvků. Přes dvě stě dvacet listů, které máte před sebou, nejsou ani manifestem, ani návratem staromilce, který neví, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Z praxe těží a do praxe míří. Jejich humor, smysl pro metaforu, ironickou citaci a nové souvislosti významové i tvarové jsou zcela současné a vytvářejí opěrné body pro imaginaci a invenci stejně současnou. Přesvědčit chtějí o jediném: že typografický ornament může i dnes promlouvat živou řečí. [z úvodu Bohuslava Holého]