Anotace:
Jaroslav Ježek, nezapomenutelný druh Voskovce a Wericha, spolutvůrce Osvobozeného divadla, velký hudebník a moderní písničkář, napsal v osudném podzimu roku 1938 několik milostných listů, v nichž najdeme chvění zamilovaného srdce, odloučeného od své lásky a vyjadřájícího věčně stejné pocity milujícího. Avšak - a právě proto vycházejí tyto listy veřejně po Ježkově smrti - toto soukromé štěstí a tento soukromý žal splynul neodlišitelně s tím, co tehdy prožívali všichni věrní synové národa. V Ježkových dopisech najdeme tentýž kovový tón, jakým zvučela tehdejší česká poesie, tentýž zápas mezi zoufalstvím a vírou, nadějemi a beznadějí, a posléze tutéž nezničitelnou víru ve spravedlnost času, jakou žil celý národ. Vzniklo tak vzácné dokumentární dílko, které nadto je pietní vzpomínkou na Jaroslava Ježka, jenž se už nedočkal návratu do rodné země z emigrace. Ježek nebyl literátem, proto jeho slova těžce hledají svůj výraz, avšak právě pro tuto neumělost slohu vyjádřilo Ježkovo srdce své city jadrně, pravdivě, až tragicky životně. Josef Träger zachytil stručnými slovy význam Ježkovy osobnosti. Za mladší, kdo neznali Ježka jako kamaráda, uzavřel tuto malou knížku pietním doslovem Kamil Bednář. [obálka Václav Petr 1948]