Anotace:
Osudy prezidentů - reprezentantů státu - budou vždy v centru pozornosti veřejnosti. Jejich činy budou detailně posuzovány a podrobovány přísné kritice. Nezapomínejme, že mnozí z nich musí učinit závažné kroky, které tak či onak na dlouhá léta ovlivní život celého národa. Z tohoto pohledu je jejich úloha nezáviděníhodná snad všude na světě. U nás však - jak se zdá - má rozměr tragický. Stačí připomenout fakt, že po dobrovolné abdikaci prezidenta T. G. Masaryka v roce 1935 byli u nás během posledních padesáti let prezidenti donuceni abdikovat celkem pětkrát. Jeden prezident zemřel ve vězení na Pankráci, dalším dvěma, již těžce nemocným, se podařilo zemřít přirozenou smrtí v prezidentské funkci a pouze tři prezidenti dokázali - ovšem až po vynucené abdikaci - dožít se normální penze. Z běžné evropské "normy" vybočuje i skutečnost, že u nás pět z celkem osmi prezidentů strávilo určitou část svého života ve vězení. Dva mu unikli útěkem do ciziny, další dva byli zavřeni Němci do koncentračního tábora. Nejkratší dobu strávil ve vězení Hácha (necelý měsíc), nejdelší Husák (devět let). Tato hrůzná fakta - z hlediska západních zemí Evropy vpravdě kuriózní - připomínají spíše chmurnou atmosféru středověku. Pro srovnání tehdy - v období pěti set let (498-1045) - sedělo na trůně svatého Petra celkem 98 papežů, z nichž jeden byl umučen, dva oslepeni, devět zbavenou funkce, jedenáct zavražděno, pět abdikovalo a dva se moudře (včas) zřekli této role a dali raději přednost normálnímu životu před "poctou" spojenou s tak velkým osobním rizikem. Je tedy zřejmé, že otázka, jíž se zabývá tato kniha, jak podivně končili naši prezidenti? není bezpředmětná. V.K. [obálka Kruh 1991]