Anotace:
Manzoniho Snoubenci znamenají pro italského čtenáře totéž co pro našeho Babička Boženy Němcové a dá se říci, že tento vrcholný román 19. století je námi i podobně přijímán. O jeho tvůrci však přetrvávala velmi neurčitá představa, veškeré dosavadní výklady směřovaly zpravidla k dílu samotnému. Dnes se k Manzonimu italští literáti znova hojně vracejí, zejména pro jeho tolstojovské pojetí historie a náboženství. Téměř nikomu se však nepodařilo tuto výjimečnou osobnost zživotnit, až teprve současná prozaička Natalia Ginsburgová, které lze přisoudit renesanci epistolárního žánru, se o to pokusila s úspěchem. Její román se opírá o dokumenty, rodinnou korespondenci, zápisy a dopisy přátel - o mnohohlasný dialog, v němž se postupně vydělují jednotliví mluvčí. Každý z členů rozvětvené rodiny je střídavě osvětlen a znova ustupuje do stínu. Třebaže autorka nechtěla, aby měl Manzoni víc prostoru než ostatní, převládá na scéně jako hlava rodiny: všem ostatních schází jeho velikost. Ginsburgová ho zastihla i o samotě, bázlivého, úskočného, s ambivalentním postojem k nejbližším lidem (tady se neubráníme vzpomínce na Tolstého), a dovolila si svůj komentář. Na prvním místě ale shromáždila fakta, aby evokovala skutečnou historii a vytvořila pravdivý příběh, objevila místa, kudy tito hrdinové prošli, sáhla si na stěny, na kusy nábytku, na nichž zůstal jejich živý dotek. - Ginzburgové rodinná sága byla přiřazena ke stovce nejlepších italských románů dvacátého století.
[obálka Odeon 1989]
|