Anotace:
Ztělesněním kolaborace části české veřejnosti s nacistickými okupanty se v letech 2. světové války stal Emanuel Moravec. Byl vůdčím představitelem těch politických sil, které prosazovaly a vyžadovaly spolupráci s hitlerovským Německem naprosto, bezvýhradně a za každou cenu. Přitom fakt, že právě on tak jednoznačně zradil, vyvolal u mnoha lidí překvapení. Jeho předválečná minulost svědčila spíše pro jiný vývoj, než k jakému v jeho kariéře došlo. Narodil se v roce 1893 v Praze, vystudoval zde střední školu, za 1. světové války v ruském zajetí vstoupil do československých legií, s nimiž absolvoval celou sibiřskou anabázi. Do nově založené Československé republiky se vrátil v roce 1920 a zůstal sloužit jako důstojník z povolání v armádě. Vystudoval Vysokou školu válečnou v Praze, stal se důstojníkem generálního štábu a v roce 1931 sám začal na Vysoké škole válečné vyučovat. Počátkem 30. let se stal spolupracovníkem Lidových novin, kam přispíval zasvěcenými články z teorie dějin a vojenství. Přestože v nich občas zastával pravicové postoje, vystupoval politicky především jako stoupenec tzv. Hradu, tj. politického tábora, seskupeného kolem prezidentů Masaryka a Beneše. V období Mnichova stál jednoznačně na protikapitulantských pozicích a snažil se přimět prezidenta Beneše k ozbrojenému odporu. V období druhé republiky se odmlčel, ale po její okupaci a vytvoření protektorátu Čechy a Morava se dal horlivě a jednoznačně do služeb okupantům. Stal se nejvýznamnějším představitelem českého kolaborantského aktivismu a vysloužil si nenávist všech vlastenců. Zemřel 5.5.1945 za Pražského povstání; spáchal sebevraždu, když si uvědomil totální konec svých snah. [obálka Themis 1997]

Obsah: