Anotace:
Spolu s "Bratrancem Ponsem", s nímž tvoří románové duo označené společným názvem "Chudí příbuzní", patří "Sestřenice Běta" k posledním velkým dílům celé Balzacovy spisovatelské dráhy. Poprvé byla publikována na pokračování v časopise koncem roku 1846, necelá čtyři léta před autorovou smrtí. Titul tohoto románu však jen zdůrazňuje osobu, jejíž osud a působení prolíná celým dílem, třebaže jeho celkový děj není zdaleka soustředěn jen na ni. Je v něm však takřka všudypřítomná, i když leckdy stojí hodně v pozadí, a právě touto svou všudypřítomností tvoří základní svorku všech dějů. A Balzacův záběr je zde opravdu značně široký. Uvádí nás do pestrého světa pařížské "vyšší" společnosti, v níž se svého času sám rád pohyboval a kterou pak vylíčil v celém souboru románů, jež v jeho mohutné "Lidské komedii" tvoří skupinu "Scén z pařížského života", kam zařadil právě i "Sestřenici Bětu". Balzac zde zachycuje svět šlechticů a vysokých důstojníků, ministerského úřednictva, zbohatlíků a finančních velmožů, ale také hereček, kurtizán a umělců. Celou tuto různorodou společnost, která má však přece jen jisté rysy společné, dokázal Balzac předvést čtenáři nejen statickým popisem, ale v poutavých a vzájemně se prolínajících dějích, v nichž je celá soustava napínavých momentů, jimiž se události vyhrocují až k závěru. "Sestřenice Běta" tedy ustavičně osciluje mezi dvěma póly: na jedné straně je to dokumentárně velmi významné a důkladné vylíčení pařížské ponapoleonské společnosti a na druhé straně je zde s neobyčejným uměleckým citem pro rovnováhu jednotlivých složek vykreslena řada postav z hlediska jejich osobní psychologie. Pohled sociologa a historika, snažícího se o vystižení jisté časově vymezené společnosti se všemi jejími specificky dobovými rysy, se zde tedy spojuje s pohledem psychologa, který zachycuje základní lidské vlastnosti společné všem lidem, jako je závist, sobeckost, frivolnost, ale také mravní čistota, obětavá láska a činorodost. [obálka Odeon 1974]