Anotace:
Svými paměťmi chtěl Heine zanechati velký román svého života, něco, jak sám se vyjádřil, jako jest Goethova: "Wahrheit und Dichtung". Při svrchované upřímnosti jeho dalo se očekávati, že v nich uloží mnoho, ne-li všechnu pravdu, i tu, která pálí. A právě ta holá, upřímná pravda byla Memoirům osudna. Již roku 1824 zmiňuje se Heine ve svých dopisech, že píše své paměti; tehdy zabýval se jimi skoro výhradně, zanechav načas i veršování. Pracoval na nich pilně i nadále, a tak vzrostl rukopis původních pamětí, na němž, jak se zdá, básník si velice zakládal, v objemné dílo. Svému nakladateli Campovi píše (1846): "I kdybych dnes zemřel, zůstanou zde po mně přece již čtyři svazky vypsání mého života nebo pamětí, jež obsahují moje snažení a myšlení, a jež pro svou historickou látku, pro věrné vylíčení tajemných, nepochopitelných přechodních krisí, budoucnosti se zachovají." Heine chtěl tedy ještě pokračovati v líčení svého života, chtěl ve svých pamětech podati "korunu svých spisů", svého vnímavého, soudného ducha. Chtěl vyložiti sebe, svou složitou romantickou psychologii, chtěl se ospravedlniti před oněmi šlechetnými dušemi, které o něm říkaly, že je syn katův, bastard, pouliční lupič, atheista atd. Chtěl podat historicky věrný obraz své doby, celou tu řadu sociálních názorů, jež se vystřídaly za jeho života, působíce mocně na něho a uvádějíce ho v nepochopitelné krise. Chtěl podati kritiku všeho, co se jeho osoby buď jako diváka nebo jako oběti dotklo, poctivou, přímou a odvážnou kritiku. Sebevědomě prohlašuje: "Moje vnitřní přesvědčení zůstává veselé a klidné. Uvykl jsem spílání a vím, že budoucnost patří mně." A přece první memoiry Heinovy skončily v plameni. Byla to změna názorů, náboženské, rodinné i osobní důvody, jež dohnaly básníka k rozhodnutí, aby spálil své paměti. Bylo to roku 1850, někdy v dubnu-květnu, kdy Heine, sklíčen nemocí, která způsobila veliký přerod v jeho pojímání boha; v úzkostech nebezpečné nemoci zdála se mu dřívější perioda jeho tvoření "rouhačskou periodou"; nechce si "zahrávati s pánembohem" a proto "nejkrásnější jedovaté květy vyrval odhodlanou rukou a hodil do krbu". V dopise svěřuje se Campovi: "Když to praskalo v plamenech, bylo mi, přiznávám se, velmi divně; nevěděl jsem již dobře, jsem-li heros či šílenec, a slyšel jsem vedle sebe utěšující hlas nějakého Mefistofela, jenž mi šeptal: "Pán bude ti to všechno lépe honorovat než Campe a nepotřebuješ se teď trápiti s otištěním nebo jistě dokonce snad před tiskem vyjednávati s Campem jako o pár starých kalhot." E. Engel, jenž vydal v Hamburku fragmenty memoirů Heinových, jak je v překladu podáváme, uvádí zajímavý dopis přítele básníkova Jindřicha Julia: "J. Heine vyňal jednoho dne přede mnou z malé zásuvky stolní, v níž bylo velmi mnoho papírů nahromaděno, svazek velkých tužkou psaných papírů, a ukazuje mi je, řekl: "Napsal jsem své memoiry a opět přepsal. Vše shořelo. Kdykoliv jsem to psal, nemohl jsem odolati, abych nepomstil obdržené urážky a utrpěné bolesti: i masku jsem mnohému strhl. Ale po zralejší úvaze jsem si řekl, že lev se musí ukázati velkomyslným a zatáhl jsem drápy. Toto zde je poslední pokus. Nevím, bude-li mi možno v něm pokračovati a ukončiti jej. Budiž jakkoliv: nevydávejte tohoto rukopisu z rukou bez svolení mé choti. Spoléhám v tom ohledu na ni i na vás, ježto vy milujete nejen mou osobu, ale i mou slávu." Téměř úplně zničil Heine svoje první memoiry, ty obšírné folianty plné zajímavých detailů, o nichž patrně sám uznal, že je nelze otisknouti. A dal se do práce znova, psal své druhé memoiry, někdy v letech 1854-1856. Avšak, jak v úvodu praví, i z těchto druhých téměř polovinu spálil a vzniklé mezery jen pokud nutnost vyžadovala, v souvislost spojil. Toto spájení lze místy i v náhlých přechodech pozorovati. Pokud se rozsahu týče, končí velice záhy, takže básník se nedostal ani k zajímavějším partiím pozdějšího života, k těm pravým, nepochopitelným krisím přechodním, jež ho zastihly v mužném věku. Tak neukončené odevz dal je básník výše uvedenému příteli svému Jindřichu Juliovi. Nicméně ani v tomto rozsahu, jak je básník zúžil, nepřišly "Memoiry" na světlo veřejnosti. Bratr básníkův Maxmilian zničil ještě z rukopisu strany 6-31 inclusive. Příčiny jsou samozřejmé: přílišná upřímnost Jindřicha Heina nelíbila se patrně žádnému z členů jeho rodiny a byla jim spíše na obtíž, poněvadž si nepřáli, aby záležitosti rodinné, jichž se básník nutně dotýká, vcházely na přetřes publika. Tento fragment druhých "Memoirů" Heinových podáváme zde v českém překladě spolu s překladem dopisu Philarètu Chaslesovi, protože jeho četné biografické poznámky mohou býti úvodem i doplňkem k "Memoirům". V Táboře, v květnu 1911. R.K. (Doslov 1911)