Anotace:
Zcela jedinečný jev co do obsahového i formálního významu, množství i rozlohy výskytu představují ve staroruské hagiografii legendy o jurodivých a posedlých běsem, tradované ústně od 11. století a zachycené později v přepisech. V západoevropské literatuře bychom stěží našli jejich přímou analogii, třebaže svého druhu obdobou jednoho z hlavních protagonistů byl šašek, jehož vztah ke králi byl stejný jako jurodivého k carovi. Často se o něm mluví jako o "chodícím svědomí světa" (V. Ključevskij): jurodivý vynikal ozvláštňujícím kritickým soudem a na rozdíl od mnicha vystaveného ďábelským svodům přímo v klášterní cele odolával světským pokušením - pohyboval se mimo klášter, jeho častým působištěm je už i město, které je vylíčeno s realistickou věrností. Ve vyprávěních se postupně proměňuje i pojetí času, např. místo vylíčení zázračného okamžiku se zdůrazňuje trvání a posloupnost děje. V Životě protopopa Avvakuma či Epifanije dostává nové kvality sama postava vypravěče, vedle familiárnějšího tónu promluvy je zdůrazněna jeho vnitřní psychologie. V životě Epifanijově je sice tradičně zachycen zápas s pokušením, ale právě scénky s vymítáním ďábla mají v sobě prvky černého humoru a grotesky, v Solomonii posedlé jsou očividné zárodky naturalismu. Od lidových legend a příběhů o životě svatých, od textů signalizujících mravoličnou povídku vede přímá cesta k velké próze 19. století, k Dostojevskému a Leskovovi, k běsovským dvojníkům Gogola i Bělého. Současní sovětští spisovatelé Abramov, Astafjov či Rasputin se vracejí k hagiografické literatuře jako k jednomu z pozoruhodných zdrojů poznání prvotních životních pravd a mravního poučení. (obálka 1988)

Obsah: